Takže, zatraceně, říkat, že tento rok byl těžký, jako ve výročních projevech jednoho člověka, je podcenění a zdá se, že jsem toho letos už tolik reflektoval – oba sám se sebou. a s psychologem, a tady, že to zatím stačí, nicméně nastíním jistý výsledek. Ale jak se sakra můžeme bavit o něčem alespoň trochu světlém (kdyby to bylo jasné), když se v rámci letošního roku stalo tolik temnoty Pozor, teď bude volné převyprávění nějakého kousku nějakého filmu: „Tati a syn sedí na lavičce Synovi je asi deset let, nedávno přišel o maminku a je tak stažený do sebe Ustaraný táta se ptá, co ti je, co tě žere, a syn odpoví, že maminka zemřela a je z toho hodně naštvaný, ale on se (syn) zamiloval do nějaké dívky, tak krásné, že je to jen prostor Ale pokaždé si vzpomene, že mu zemřela matka a on vlastně potřebuje být smutný že není nejlepší syn, protože celý den není smutný kvůli své matce, ale myslí (ten bastard) na tu dívku, jako na vesmír a velmi tím trpí a táta se tím uzavřel jeho syn trpěl láskou a hanbou za tuto lásku, a už vůbec ne kvůli ztrátě jeho matky. Proč jsem si vzpomněl na tento film, jehož název ani zápletku vlastně neznám? Mám podezření, že mnozí z nás v poslední době nejsou schopni cítit dobré emoce. Zakazují sami sobě. Ať už vědomě nebo nevědomě. Například po 24 letech jsem ve svých příbězích nemohl zveřejnit nic pozitivního. Jako by skutečnost, že se v mém životě děje něco dobrého, mohla anulovat množství bolesti, kterou jsem letos zažil já a samozřejmě i ostatní. To není pravda, chlapec může trpět ztrátou své matky a celé dny přemýšlet o své krásné dívce. Dokážu trpět i se radovat, bát se i milovat. A to neznamená, že něco chystám. Nebo že tam něco máš. Dospělý může současně prožívat polární pocity a emoce. To je to, co ho v dospělosti odlišuje. Malé tříleté děti toho nejsou schopny, buď mají „máma má první slovo“ nebo „máma je blázen“. Ale můžeme. Tak například já mám to nejroztomilejší stvoření plné blech 🐈‍ a tebe?