Od autora: Věnováno mouše a všem, kteří přicházejí a odcházejí do tohoto života... Jeden střípek ze života mě a mouchy)) Večer každý je zaneprázdněn vlastní záležitosti, ale moje oko upoutala moucha, která vypadala stejně, nejdřív letěla, pak letěla pomalu a spadla "Této mouše se nějak nedaří," pomyslel jsem si mezi svými starostmi. Začalo to být zajímavé, když jsem chtěl usnout, a já jsem hned nerozpoznal důvod a překážku, která mi bránila usnout. “ Už zase ty, přestaň už bzučet! Už mi bráníš usnout! . Bylo jasné, že někde ležela, nebyl to úlet, bzučela, s určitými intervaly ticha, které se ve mně stalo. Co je to se mnou Změnila se moje touha No, ano, už jsem nechtěl, aby moucha nebzučela, ale naopak: „Ach, leť, to jsou její poslední výdechy? jeho poslední bzučení Wow, jak? Sen se se mnou už rozloučil, ale netrápilo mě to, co se stalo, navíc mi do pokoje přiletěla zemřít, takže jsem byl zároveň? Moje myšlenky se tedy pohybovaly temnotou, která mi zpočátku nedovolila usnout, mi pomohla přemýšlet o tom, proč se moje touha změnila, místo věty: „Leť! Nebzučte!“ Přesně naopak, měl jsem větu: „Ano, už bzukej, žádný problém, usnu při tom hluku Co se mi stalo? Protože tohle jsou její poslední chvíle? Tak co jsem chtěl, aby žila svůj život naplno A teď, všichni přítomní v této místnosti, budou dřív nebo později v této řadě? Není to vidět, ale jedna věc je jasná, teď ta moucha a všichni, kteří opouštějí tento život, přesně v těchto chvílích, a někdo bude další. Škoda, nebo moje srovnání sebe a mouchy, nevšiml jsem si, jak jsem se srovnal s mouchou a všemi, kteří byli poblíž, a teď před očima na tmavém pozadí vidím jasný obraz čáry která kráčí ve svých jasných řadách, jedna za druhou .Do toho tmavého pruhu, za kterým se skrývá jedna čára, a na druhé straně z podobného tmavého pruhu se tak pohybuje rytmus: „život – smrt – život .“ Ta věta je od těch, kterým říkáme člověk, lidstvo, a nejen oni : "Moucha? No, jsi ještě tady? Jste stále s námi, každý má svůj vlastní život s jeho rytmy událostí, okolností, každodenních situací. A zároveň dynamika našich reakcí na všechny podmínky, ve kterých se nacházíme, každou chvíli s námi něco otřese, vytrhne nás ze zimního spánku, do kterého nepozorovaně upadneme být "bzučení" a nedává nám to spát. A co se nám to nelíbí, jak moc se nám to nelíbí v tom všem se nám nelíbí všechno to třesení a bzučení, a proto naše reakce s jejich pocity bolesti. Brrrrr! Ne. Nechci, nepotřebuji. Už dost, nech mě žít v klidu,“ rozhořčuje se muž místo, kde nikdo nemůže dosáhnout člověka, nemůže ho dosáhnout Kde je to místo a ten mír? Kde můžeš utéct a schovat se někdo řekne: "V Nirvaně, o čem to mluvíš?" Jsem tady a něco mě tu trápí, namáhá mě, tlačí a bzučí a teď s tím vším musím něco udělat? Chci se toho rychle zbavit, alejak je to divoká touha utéct, kde se schovat, rozpustit se a znovu, jak to udělat? dávat pozor na to, co stojí v cestě? Přesvědčte se, že je vše v pořádku, že je vše v pořádku. Bude to fungovat? Otázka tedy zní: Jak to bude fungovat? Kvůli čemu se můžu takhle ukolébat a uklidnit A jak moc se mi tam zrodí klid a iluze? , naivita a sebeklam A jak to vůbec vypadá? Která tak chybí k nečinnosti a zastavení? Ticho v prázdné místnosti? Jaký bude život potom, možná se smrtí, život je pohyb, akce, rytmus, pulsace a mnoho dalšího? čas nás v míru, když chceme bezstarostné ticho, zbavit se každodenního shonu? se za tím vším skrývá? Co se za takovým bzučením skrývá, proč já nebo jiný člověk potřebuje všechny ty lidi, kteří neustále obtěžují, svědí svou přítomností, svými rozhovory a činy, kteří se neumějí uklidnit, stále po něčem touží, na něco trvají nebo dokonce? požadovat ty, kteří neustále něco potřebují, není to kvůli nim, že utíkáme? a jak, bez ohledu na to, jak to skrýváme a zahalujeme pro sebe a ostatní, kam to všechno vkládáme, na ospravedlnění nebo na obvinění; do nespravedlnosti a lítosti; ve zklamání a poškození se ztrátami; do neúspěchu, omylu, pokání Co by se v tom všem mohlo skrývat Možná se vyostřováním otázek vzdalujeme od toho hlavního? Ztrácíme podstatu toho, co se děje, místo abychom hledali úkryt pro únik, stojí za to se zastavit a neutíkat, aniž bychom se podívali zpět, čemu čelíš a proč? Pokud se situace bude opakovat, co pohání tento scénář? Proč? K čemu možná chybí porozumění? Jaký je význam, změní se vektor touhy Samozřejmě to neznamená, že musíte situaci zdůvodnit slovy: „Nechte situaci jít, čas se uzdraví, všechno se vyřeší samo atd . Zde je touha vyřešit otázky: Jaký druh stavu? Jaké je jeho napětí a odpočinek V čem spočívá nepohodlí a na co tlačí? Kde je obsažena jejich síla? Jaký je jejich základ Existuje srovnání s někým/něčím? Nebo je to čistá a krajní nutnost, přirozená potřeba, která se skládá z něčeho? Co to všechno řídí nebo na čem závisí? ovládací páky a mnohem víc něco jiného A po obdržení odpovědí na takové otázky se ukáže jasnost v té temnotě, z níž jsem chtěl utéct? ? Jako v zrcadle potřebujeme odraz, abychom viděli sami sebe Možná potřebujeme takovou provokaci, třes, podráždění, napětí, abychom viděli, čím jsme naplněni, co jsme A když zatřeseš nějakým předmětem, tak se něco rozlije ven, objeví se, zjišťuje se, že to, co je tam uloženo, vypadne. Život s námi tedy otřese, aby se z nás něco vysypalo, abychom jasněji viděli, jaký obsah je uvnitř, aby nás vytáhl z hibernace, probudit nás a tady má příležitost probudit se nějaký hluboký význam A pak ten, kdo není v hibernaci, uvidí: Kdo je? Kde je? Za co budeme schopni odpovědět na takové otázky, když nebude „jiný“ a nebude-li provokovat, nevolá naše „drahé“?!»