Od autora: O tom, jak důležité je získávat hranice a pak je ztrácet V procesu svého vývoje potřebuje člověk hranice nejdříve získávat, a pak eliminovat jim. Zdá se, že takhle vypadá zdravý osobní růst – získáme osobnost, rozkveteme barvami živé individuality a ta se pak rozplyne. Yesenin napsal, že „vše projde jako kouř z bílých jabloní“, ale za bílým kouřem jabloní se na větvích objeví ovocné vaječníky. Ovoce je něco, co se musí obětovat, rozdávat. Dají nový život, přestanou být sami sebou Psychologie mluví hodně o květinách a duchovní tradice mluví o bobulích. Na jedné straně jsme povzbuzováni k tomu, abychom pilovali své vlastní já, našli svůj vnitřní hlas, získali zdravou sebeúctu, naučili se respektovat své hranice a řekli ostatním, když jsou překročeny. Je pro nás důležité rozumět tomu, co chceme, umět si stanovit cíle, specifikovat úkoly. Obecně se zabýváme řezáním diamantu, kterým sami jsme. Tato cesta začíná velmi brzy – v dětství. Dostáváme jméno, abychom odlišili jednotlivce od řady ostatních. Jako děti poznáváme hranice vlastního těla a schopností. Objevuje se vášeň dospívání plná snů stát se velkým a silným. Je mnoho věcí, které nás odlišují od ostatních lidí – pohlaví, věk, výška, váha, temperament a povahové vlastnosti, zkušenosti, znalosti, dovednosti. Rozhodně se je musíte naučit oceňovat, abyste si vážili života obecně a sebe v něm. Pro dítě, potažmo dospívající a dospělý je důležité mít vlastní názor, právo se rozhodovat a možnost rozvíjet vůli a zodpovědnost. Pokud nemáte schopnost budovat zdravé hranice, nemáte zdravou osobnost, ale to není vše. Pokud řezání pokračuje a pokračuje, pak se z diamantu proměníme v ostrý kus skla, který zraňuje ostatní. Stále se cítíme jako drahý kámen a jsme rozhořčeni tím, jací jsou všichni kolem nás nedokonalí darebáci. Po osvojení zdravých hranic je důležité je postupně opouštět. Když jste se naučili žít se svým vlastním já, je čas naučit se žít s ostatními, spolupracovat s nimi, pochopit, že kromě „já“ existuje také „my“. Navíc to nejsme „my“, vedle kterých žijí nepřátelští a rozmazlení „oni“ – to je stejný egocentrismus, oblečený do hávu etnocentrismu nebo jiného pokřiveného kolektivismu. O této schopnosti povznést se nad hranice nejčastěji hovoří duchovní tradice, které vyzývají k opuštění Ega. Každý z nás zůstává sám sebou, ale získává pochopení, že osoba vedle nás je jako vy – ostrov v oceánu, který potřebuje blízkost. Když dobře znám své vlastní schopnosti, začínám chápat, jak mohu být užitečný pro druhé, učím se spolupráci, která není založena na poslušnosti a disciplíně, ale na odemykání potenciálu každého člověka Zralost obsahuje dva přechody: od nevědomosti o sobě samém k izolaci a znalosti „já“ a poté od izolované osobnosti - ke schopnosti jít za vlastní hranice. Je to jako lézt po točitém schodišti. Zdá se, že jste se vrátili ke stejnému přímému pohledu na svět, jaký jste měli jako dítě, ale nyní je to něco jiného - otevřenost založená na moudrosti.