Od autora: Esej o iracionálních přesvědčeních, která ničí životy lidí, publikovaná na mém webu a v blogosféře „Svět by měl být spravedlivý a spravedlivý“ – to je zvuk jedné z popsaných iracionálních přesvědčení americkým psychoterapeutem Albertem Ellisem mezi mnoha a mnoha svými pacienty. Ti lidé, které cesta života vedla k nejrůznějším druhům neurotických poruch Ellis během desetiletí své lékařské praxe zjistil, že mnoho a mnoho tisíc lidí trpících nejrůznějšími druhy a bizarními formami problémů má stejné životní přesvědčení. Zdálo by se, že všichni tito pacienti jsou někde daleko, leží izolovaní na speciálních klinikách a nemají s námi nic společného. Přinejmenším je pro mnohé snazší uvažovat tímto způsobem. V praxi se ale ukazuje, že přesvědčení, která zasahují do života, jsou zakořeněna v mnoha lidech a často ovlivňují situaci v celých státech. To se samozřejmě může na první pohled zdát jako žvást, ale níže se pokusím vysvětlit, co mám na mysli. Často se víra o jakési spravedlnosti a poctivosti, která musí být světu kolem nás jistě vlastní, projevuje. lidé v takových výrazech: "Nejsem takový!", "Proč se mi to všechno děje?", "Jak mi to mohl udělat?", "Neměli absolutně žádné právo vystřelit." já!", "To vše se jim vrátí, mé slzy!" atd. Samozřejmě přesvědčení, že svět by měl být čestný a spravedlivý, je naprosto iracionální. To znamená, že není založeno na ničem objektivně. V podstatě to znamená, že člověk prostě odmítá přijmout svět takový, jaký je a klade na svět své vlastní specifické požadavky. Navíc, když se ponoříte hlouběji, téměř vždy se ukáže, že hluboko uvnitř člověk říká přesně takto: "Svět by měl být ke mně upřímný a spravedlivý." Nic víc, nic míň. Čili za tím vším se skrývá určitý pocit osobní výlučnosti, zvláštnosti, možná hrdosti. V tomto ohledu má taková víra mnoho společného s vírou člověka, že by ho měl každý milovat a podporovat – https://www.b17.ru/article/456/Lidé nevědomě vedeni takovou vírou si téměř neustále dělají starosti. že je v životě něco špatně. Že se k nim ostatní chovají jinak, že se jim život nedaří, že země, ve které žijí, pro ně není dost dobrá, že životní podmínky, ve kterých se nacházejí, jsou špatné, nevěrné, nespravedlivé. A v těchto podmínkách musí člověk nějak žít. Kdyby byly jiné podmínky, kdyby byl svět kolem nás trochu poctivější a spravedlivější, pak by člověk sám jednal v životě úplně jinak. V mnoha ohledech toto vnímání světa odpovídá vnímání teenagera s jeho maximalismem a idealistickými aspiracemi. Teenagerská vzpoura často znamená, že dítě začne bojovat za spravedlnost a čestnost světa. Celý tento boj zpravidla nekončí ničím. A pak může člověk dojít k jinému přesvědčení o životě, které je zrcadlovým obrazem toho předchozího: "Svět je absolutně nespravedlivý." A proto od něj nelze očekávat nic dobrého. Je zcela jasné, že taková víra nepřináší pocit radosti a naplnění do života. Častou frází je, že kořeny všech problémů sahají až do dětství. Dítě má mnohem užší okruh starostí a životních potíží než dospělý. Celkově stačí mít dobré výsledky ve škole, mít správné známky, číst v létě literaturu, kterou učitelé doporučují přečíst, možná se zúčastnit nějakého kroužku nebo sportovní sekce a vlastně je to – jste v pořádku! Vaše problémy jsou vyřešeny, nic jiného na vás nezávisí, udělali jste vše, co se po vás požadovalo. Jednoduše proto, že v dětství jsme rozsah našich starostí a problémů a správnost jejich řešení nekontrolovali my sami. Téměř vždy to dělal někdo jiný – rodiče, dospělí v obecném slova smyslu. V dětství často znělo i samotné slovo „dospělí“.jako něco magického. Dospělí byli se svou všemohoucností a všemohoucností vnímáni téměř jako bohové. Nějak sedíte jako dítě a myslíte si: „No, stanu se dospělým a pak...“. Už jen tato myšlenka vám vyrazila dech! Ale člověk rostl, dozrál a životní realita se ukázala být taková, že problémů a starostí se nemenšily, ale výrazně přibývaly. A kontrola nad tím vším zvenčí přešla dovnitř. Člověk sám musel ovládat řešení problémů a obav. A ukázalo se, že očekávání, kdy bude svět ke mně upřímný a spravedlivý, se většinou nenaplnila, ba naopak. Mnoho lidí, v nichž nadále žije víra o bezpodmínečnou spravedlnost či nespravedlnost (což je totéž, dvě strany téže mince), se snaží problém řešit po svém. Není jich tolik, jsou docela známé: - Chodit do práce. Jakýsi workoholismus – člověk pracuje a pracuje, pracuje v naději, že vyřeší všechny své aktuální problémy, sladce sní o tom, že „vyřídím všechny věci, vyřeším všechny problémy, a pak, na dovolené...". Není to velmi podobné očekáváním dítěte od dospělosti? A v praxi se často ukazuje, že ani na dovolené, která se zdá být dlouho očekávanou a těžce vybojovanou, se pocit štěstí nedostaví. Někteří lidé se ze situace vymaní požitím alkoholu, který dočasně tlumí obavy z problémů „chytré hlavy“ a umožňuje návrat do stavu dětského klidu. Ale jen na chvíli – to je ten problém Vdávat se pro dívky a vdávat se pro muže (to druhé je méně časté) Někdy se lidé ožení, založí rodinu, aniž by skutečně zvýšili svá vlastní očekávání od jejich budoucího společného života. Samozřejmě jsou lidé, se kterými se nelze v zásadě dohodnout a vždy si obstojí, ale většina je na dialog se svými blízkými připravena. V praxi se ale ukazuje, že po rozvodu (nejsou u nás neobvyklé, jak všichni víme) si na sebe lidé stěžují svým přítelkyním a přátelům: „On je tak hloupý, nemohl mě pochopit!“, "Neustále jsem myslel jen na sebe, ale měl jsem se o mě postarat," a tak dále ve stejném duchu. Všechny tyto stížnosti jen potvrzují skutečnost, že člověk vstupoval do manželství s očekáváním od partnera, že ho zbaví starostí a problémů. Což je také podobné očekáváním dítěte ve vztahu k dospělému – Vytvářet si pro sebe jakýsi ideál a vzhlížet k němu. Jak se říká: "Chceš-li si zničit život, srovnej ho s ideálním." To je typičtější pro lidi, kteří jsou zvyklí žít s okem na nějakém idolu. Je-li svět nespravedlivý, nelze-li ze světa dosáhnout poctivosti k sobě, pak člověk upírá svou pozornost k nějakému obrazu. Hvězdy, celebrity, lidé, kteří vedou aktivní společenský a veřejný život – zdá se, že se všemi je vše v naprostém pořádku a v pořádku. No, rozhodně nemají žádné starosti, žijí ve férovém a korektním světě. Všechny tyto příklady mají jedno společné – touhu rychle a snadno získat spravedlnost od světa jen pro sebe. V jazyce akademických psychologů se tomu říká regrese k dětským způsobům reakce. Jakmile se objeví, tato touha zůstává stejná, mění se pouze ty vnější objekty, vůči nimž je zaměřena: - Nejprve by to mohla být například matka. Její férový přístup by měl být takový, že mi všechno dovoluje a všechno poskytuje - Tak tohle je nějaká učitelka, která by ke mně měla být taky fér. Jeho spravedlnost spočívá v tom, že mi dává jen dobré známky a snadno složím zkoušky - No a v budoucnu, když vstoupím do podmíněně dospělého života (podmíněně - protože člověk reaguje na svět, jako předtím, dětinsky, očekává od něj. bezpodmínečná poctivost a spravedlnost), může to být kdokoli: Uzavření a nudní obchodní partneři, kteří absolutně nerozumí mým vnitřním aspiracím, plánům a názorům na podnikání – takto si často myslí ti, kteří „vyhoří“.