Je chybou předpokládat, že posedlý člověk je vždy subjekt, jehož řečový vzor vytváří dojem něčeho těžkopádného. Není vůbec nutné, aby svá slova vybíral extrémně pečlivě a pomalu, periodicky se odmlčel a pak mlčel na dlouhou dobu. Ne vždy se jedná o člověka, který má potíže s vyjadřováním svých myšlenek, i když je to zjevně jeho příznakem. Někdy jsou to lidé přivedení do analýzy naléhavostí jejich situace, mluví svobodně a odhalují veškerý svůj šarm, často nás okouzlí formální krásou svého projevu. Dá se říci, že takový neurotik nás chce oslepit, působit jako jakási návnada pro pohled, pro obdiv. To je však spíše na straně odmítání nedostatku. Spíše se zde klade důraz na obraz, na sebepotvrzení, kde symptom slouží k dalšímu splynutí s Já To někdy zahrnuje narcismus a pocity nadřazenosti nad ostatními a vysokou morálku. Stručně řečeno, tato práce s obrazem se stává zvláštním potěšením, které takový subjekt získává z jeho vlastních konstrukcí v analýze. Investicí do obrazu, do imaginárního, se chrání před rozštěpením, před projevy nevědomí. V reakci na to se jeho vlastní myšlenka stane posedlou. Zdá se, že posedlý opouští své tělo mimo hru, mimo sázku a riziko, je zcela na straně smyslu. Ale konstrukty takového subjektu, jeho obsesivní myšlenky, budou vždy spojeny se sexualitou. To je ta erotizace myšlení, které je zde jako parazit, nemoc, kterou člověk trpí. Myšlenky v obsedantní neuróze jsou dopadem afektů na tělo. Myšlenka zhušťuje požitek ze smyslu, což umožňuje považovat obsedantní symptom za událost těla. Otázkou je, jak se dotknout tohoto těla, které si užívá myšlenky, jak přerušit tento obsedantní myšlenkový výlet, protože čím více mluví, tím větší potěšení vytváří? Lacan nás vyzývá, abychom jednali s dvojznačností, vtipem (Freud's Witz), mimo význam. V těchto okamžicích, kdy význam řeči již nemůže sloužit jako maskovací látka, je posedlý schopen rozeznat nenávist, která je základem jeho zdvořilých a vlídných projevů, rozpoznat přání smrti, které převládá v základech jeho jednání vůči druhému, může dokonce odhalit funkci symptomu, který má kořeny v nemožném. Obsedantně-kompulzivní neurotik má vášeň pro nemožné, z nemožného si dělá základního partnera (to se projevuje jeho vášní pro otázky, na které nelze odpovědět – co to znamená zemřít, jaký je smysl života atd.) . Toto partnerství může subjektivizovat pouze tehdy, když se zřekne bezmoci, ke které se svými myšlenkami odsuzuje. Jeho drama, tragédie tohoto muže, by nakonec měla nabýt rysů komedie, podobně jako o tom Lacan mluví na semináři „úzkost“ – kdy se oidipovské drama mění v komedii zákona – „tohle, říkají , jsou všechny triky táty».