“…. Před sebou jsem uviděl dřevěný plot natřený zeleně. Podél plotu rostou květiny - měsíčky. Blesklo mi hlavou – květiny z dětství. Tady je brána, kterou jsem se ocitl v jiném světě. Přede mnou je dům z červených cihel - to je jeden z dětských domovů v našem městě. Opatrně procházím touto neznámou zemí, bojím se prolomit ticho. Před očima mi plují obrázky z mého života: první láska, svatba, dlouho očekávané těhotenství, ztráta dítěte, léky, lékaři, testy. Tyto vzpomínky mi ztěžují dýchání. Stoupám po schodech na verandu, přistupuji ke dveřím, s obtížemi zvednu ruku a stisknu zvonek. Dveře potažené hnědou koženkou se otevírají se vrzáním. Můj nos cítí vůni mléčné kaše a bělidla. Cítím na sobě něčí pohled a intuitivně ho „hodím“ nahoru. Vidím dvě tenké, bledé dětské tváře přilepené ke sklu. Moje oči se plní slzami... Kluci, nejsem za vámi. Brzy si pro tebe přijdou, musíš věřit...“ Irina, moje klientka, mi vyprávěla tento příběh. Před třemi lety adoptovala dítě. Nyní je Nikitě 6 let. Je jednou z mála žen, jejichž příběh o adopci úspěšně pokračuje Před nedávnem za mnou přišla Anna a rozhodla se adoptovat dítě. Bylo pro ni důležité zvážit pro a proti, zda je její touha upřímná a zda na úkor dítěte neřeší vlastní potíže. Jaká to „pokročilá“ žena, dobrá práce, pomyslel jsem si tehdy. Setkání s Irinou, Annou, komunikace s kolegy mě povzbudila, abych se obrátil k tomuto obtížnému tématu, které se dotýká mé duše. Nejčastěji je důvodem adopce nemožnost mít vlastní dítě z důvodu fyziologického či věkového omezení, chronických onemocnění atp. Vědomé motivy k adopci většinou leží na povrchu: např. chci se o někoho starat, být někým potřebný atp. Zpravidla se za horní vrstvou POROZUMĚNÍ skrývají skutečné důvody takové touhy. Jsou vždy individuální a těžko pochopitelné, a co je důležitější, akceptovatelné. Jsou hybnou silou a určují další charakter vztahu s dítětem. Nejčastějšími motivy jsou: Motiv sociální potřebnosti. Jedna z mých kamarádek vysvětlila svou touhu adoptovat dítě takto: „... všichni měli děti už dávno a víc najednou, ale já nemám ani dítě, ani kotě... v 35! “ Co pohání tuto touhu? Strach z odmítnutí a odsouzení lidmi. V naší společnosti existují určité stereotypy. Pokud žena v tomto věku nebyla vdaná a nemá děti, pak s ní není něco v pořádku. Zní povědomě? Je velmi důležité, aby dítě nebylo poslední šancí být „jako všichni ostatní“, lékem na deprese. Motiv, jak se vyhnout SAMOTĚ nebo naplnit pocit vnitřní prázdnoty. Pár prochází krizí středního věku a rozvádí se (je jim 42 let). Manžel vytvoří další rodinu a dcera se rozhodne žít odděleně. Žena prožívá odchod manžela a poté i dcery jako zradu. Zůstala sama – bez dítěte, přítele, důvěrníka. Tím vším se pro ni stává adoptované miminko. A to je pro něj přemrštěná zátěž a zodpovědnost. Důsledkem takového rozhodnutí je obtížnost „odloučení“ dítěte v dospělosti a budování vlastních vztahů, protože se zdá, že je i nadále odpovědné za blaho své blízké osoby. Hlavní touhou při rozhodování o adopci dítěte je touha dávat, ne brát Strach z fyzické bolesti. Ze zkušenosti mé kolegyně, rodinné terapeutky. Na recepci přišel pár. 5 let nemohou porodit dítě. Prošli dlouhou, traumatickou zkušeností léčby, nadějí, zklamání. V době léčby byla žena v depresi, cítila se provinile před svým manželem a příbuznými, považovala se za neúspěšnou ženu: nemohla otěhotnět, porodit, porodit ani kojit. Druhý pokus o IVF (in vitro fertilizace) skončil neúspěchem. Jednoho dne žena přiznala, že se bojí bolesti,spojené s těhotenstvím a porodem. Po dlouhých schůzkách s psychoterapeutem dospěli manželé k rozhodnutí adoptovat dítě. Dá se předpokládat, že v tomto případě byl důvodem adopce nevědomý strach z bolesti a porodu. Na toxikologické oddělení městské nemocnice byla přivezena dospívající dívka v bezvědomí s diagnózou otravy barbituráty. Lékaři dítě zachraňovali čtyři dny. Když nabyla vědomí, řekla, jak během hádky její matka křičela, že lituje, že ji adoptovala (dívka se o tom dozvěděla poprvé). Pak zjistila, že její matka má dceru, která se utopila. Dívka řekla lékařům, že nechce žít. V nemocnici s ní pracoval psychoterapeut, když rodina přijde o vlastní dítě, je to velmi traumatizované. Adoptované dítě je vyzváno, aby nahradilo „odcházející“ dítě a splnilo očekávání rodiny. Pokud však rodina svou ztrátu netruchlila, přírůstek adoptovaného dítěte nezmenšuje smutek a má negativní dopad na vztah, stejně jako na blaho adoptovaného dítěte. Výsledkem je nevyhnutelné zklamání, špatné vztahy až opuštění adoptovaného dítěte, vina rodičů a silné trauma dítěte. Nedávno (údaje za roky 2009-2010) bylo v Rusku vráceno zpět do dětských ústavů asi 30 tisíc adoptovaných dětí, více než 3 tisíce dětí bylo vystaveno krutému zacházení. Teď si vzpomínám, jak se Maksimka objevila v rodině mého přítele (Taťána nejprve požádala o opatrovnictví a o rok později chlapce adoptovala). Každý den jsme s ní zjišťovali, proč se Maxim takto chová, proč je tak tvrdohlavý, ufňukaný, agresivní, a vymýšleli jsme, jak ho potěšit. Historie jejich vztahu prošla několika etapami: od úvah o návratu chlapce do sirotčince, pokání až po LÁSKU. Nebylo pro ně snadné se poznat a v těchto pro ně těžkých měsících jim pomohla podpora blízkých a přátel. Nyní Tanya ochotně sdílí své objevy a zkušenosti s každým, kdo to potřebuje. Nedostatek informací. Jaké jsou první věci, kterým čelí adoptivní rodiče a opatrovníci? Proč existuje touha vrátit dítě zpět do dětského domova Zdá se, že v první fázi přípravy na adopci je dostatek informací o tom, s jakými obtížemi se mohou členové rodiny setkat? Mnoho lidí odchází inspirováno, očekávají zázrak - jejich život se změní a rozhodně k lepšímu Dítě vyrostlo a vyvíjelo se v dětském domově. Rodinný život nyní vnímá jako cizí svět, ve kterém fungují pro něj nepochopitelné zákony a řády. První dny, týdny, měsíce tráví zvykáním, adaptací nejen dítěte, ale i všech členů rodiny – učí se mezi sebou komunikovat novým způsobem. V nové rodině se dítěti zpravidla dostává velké pozornosti, které se mu možná nikdy předtím nedostalo. Po chvíli se ale situace začíná měnit. A to, s čím se setkávají adoptivní rodiče, opatrovníci i samotné děti, je ne vždy potěší a potěší, naopak je zklame. Hlad po rodičovství je ukojen, euforie vyprchává a nastupuje realita. A pokud dříve před něčím zavřeli oči („...kočka začala kulhat, váza byla rozbitá, kaše se pravidelně rozmazávala na stole...“), po nějaké době začne chování dítěte dráždit a vyčerpávat Lidé v okolí. Jen rodičovská láska už nestačí. Dochází k nepochopení toho, co se děje. „Co děláme špatně? Zdá se, že má všechno, nic neodmítáme, ale pořád vypadá jako vlk...“ Adoptivní rodiče se potýkají s nedostatkem informací o tom, jak se chovat, když se dítě chová „špatně“. Napětí prudce narůstá, když začne navštěvovat dětské ústavy. Vychovatelé v předškolních zařízeních a učitelé vědí, jak učit, ale bohužel jen málo lidí zná psychologické vlastnosti těchto dětí. Takové děti mohou mít hlubokou nedůvěru k okolnímu světu, všemožně zkoušejí své nové prostředí a testují sílu své lásky. Děti mohou projevovat agresi