O čem pro mě Hromnice? Slavný film Hromnice vypráví příběh reportéra, který stráví několik let sledováním národní předpovědi počasí, Groundhog Festivalu, a zírá na svůj stín. Tento článek není o vzniku takové události (ostatně kdysi ve starém Římě slavili stejný den – 2. února – jako Den ježků), ale o tom, co se stane s hrdinou filmu (v podání Billa Murrayho). Za sebe ve filmu vidím dvě situace: když Člověk začíná nový den s nádechem deja vu a zároveň v sobě začíná objevovat úžasné vlastnosti z touhy porozumět lidem, a Lidé, kteří se nezměnili cokoli ve svém životě a na nich samých, ale jsou nuceni reagovat na někoho, kdo změnil hrdinu. Hrdina, aniž by si hned uvědomoval, že se ocitl v jakémsi surrealistickém/skrz-skleněném světě, se snaží být rozumný a adekvátně mluvit s lidmi. Když však zjistil, že přesně ví, jak se ten či onen partner bude chovat, zbláznil se: Jsem blázen?! Uvědomit si přitom, že dokud neosloví lidi a nemluví s nimi, všechno kolem vypadá docela reálně. A pak se v jeho hlavě zrodí „monstrózní“ plán: poté, co dostal „proroctví“ k použití, prostudujte si jeho kolegyni Ritu, která se účastní natáčení prázdninového spiknutí. Dychtivě začíná naslouchat jejím stravovacím návykům, kulturním prioritám a názorům na život. Jeden den ji poslouchá, všechno si pamatuje a druhý den jí jakoby náhodou (!) prozradí/řekne „své“ priority v životě, které se úžasně 100% shodují s jejími hodnotami. Páni! Dívka, která se na tohoto kolegu zblízka nepodívala, jak Mu najednou muž kouká/poslouchá a všechno ji na něm vzrušuje/fascinuje... Můžeme zatáhnout oponu, happy end? Odpověď můžete vidět sami ve filmu. Nyní přejděme k psychologii. Téměř každý z nás se nebrání návratu k příjemným událostem svého života Hrdina říká: „Jednou jsem byl na Panenských ostrovech. Potkal jsem tam dívku. Jedli jsme humra, pili piňa coladu a milovali se při západu slunce. Byl to krásný den. Proč to nemůžu žít znovu, znovu a znovu...“ Abyste však mohli být po boku dívky při západu slunce, musíte si vydělat peníze a dostat se na Panenské ostrovy. Mezitím – „home-work-home“...Groundhog Day? Jaké výsledky nakonec hrdina filmu získal: - Učí se reagovat na lidi, jejichž zvyky zná - Hodně v sobě viděl - Našel cestu ven z Hromnice; A nejen to, rád byl při komunikaci zajímavý/příjemný na příkladu kolegyně. Znáte ten pocit důležitosti pro ostatní lidi? Pak se naučte komunikovat! V našem reálném životě, když spolu muž a žena začnou chodit, je důležité pochopit, kdo z nich co chce od toho, aby byli vedle sebe. Najít uspokojení ve svých snech/touženích nebo slyšet touhy svého partnera a splnit je napůl? Samozřejmě je možná ideální varianta: dostat to, co je vaše, a dát to ostatním v plném rozsahu. Ale pro takovou harmonii se musíte naučit Komunikovat. A takový „detail“ je obvykle ponechán náhodě, na později, jako „nějak to dopadne samo“. Rozvodové příběhy ukazují, že „Cesta zvaná Pak vede na Náměstí nikdy“ (M.M. Zhvanetsky) V životě, stejně jako ve filmu, existují dvě možnosti: buď se hrdina chtěl změnit, aby mohl být s dívkou, nebo chtěl dobýt a pak se vrátit ke svým skutečným/obvyklým prioritám Anekdota Po první svatební noci manžel přinese do postele své manželce kávu a sušenky "Ach, miláčku, to je tak pěkné, jsi tak úžasná!" – Líbí se ti tento způsob začátku rána, má drahá? - Ach ano! "Pak si tento stav zapamatujte a teď to budete dělat každý den." Existuje tolik příběhů o závislosti na partnerovi, kdy neexistuje jasná odpověď na to, co vás k němu přesně přitahuje. Vždy jste naslouchali slovům, pocitům, žádostem svého partnera? Všimli jste si jeho (její) změněného chování, ale nekorelovali jste takové projevy jako reakci na vaše jednání? Častěji jsem chtěl změny u svého partnera a!