Nikdy nepřestaneme být dítětem. My, jako hnízdící panenka, jednoduše na sebe v průběhu let navrstvíme další skořápky. A zpočátku, hluboko uvnitř, jsme děti. Právě to, jak se k nám naši rodiče chovali v dětství, vytváří vzorec postoje k sobě samým, který se projevuje po celý náš život. Rodiče nám svým chováním ukázali, jak reagovat na naše neúspěchy, chyby, bolest, vítězství, touhy, strachy, nejistoty, lenost a další negativní pocity. Bylo to přesně tak, jak nám bylo dovoleno nebo zakázáno cítit, že jsme si stanovili vodítko, kterým se řídit. Později možná něco odpadlo, co jsme nezávisle a vědomě změnili, ale hlavní páteř, hlavní esenci, absorbovanou od dětství, jsme my. necháme to pro sebe. Je to jako pyramida, čím blíže k základně, tím větší je oblast a význam prvních, základních fází života, a když už jsme dospělí, pak jsou všechny naše akce a reakce diktovány tím vnitřním dítětem, které je v nás. Je to dětská část naší psychiky, do které patří všechny naše pocity. Od těch nejpozitivnějších až po ty negativní. Když zažíváme nějaký pocit a možná si ani neuvědomujeme, co to je, je to všechno projev naší dětské části. Samozřejmě se okamžitě vynoří myšlenky, že to není možné, nebo pokus o ospravedlnění, potrestání, zahanbení nebo tolerování sebe sama. To vše je rodičovská část, která v nás mluví. Jak kdysi mluvila naše matka a dávala nám zpětnou vazbu, nyní tato naše část promlouvá k naší vlastní části, ale té dětské. Dá se říci, že divadlo, které začalo externě v dětství, se nyní posunulo vnitřně, ale je tu i dospělá část – to je naše osobní zkušenost, naše představy o životě a myšlení, založené pouze na ziskovosti, užitečnosti, smyslu, logice a myšlení. strategické důsledky. To je ta moudrá část, která nejčastěji někde spí nebo je zahnána do kouta naší psychiky. Je to škoda, takže se ukázalo, že je to takové opakování našeho dětství v dospělosti. Podle toho, jak se člověk vyrovnává s případnými negativními pocity, lze soudit, jak se rodiče chovali v dětství, kdy negativní pocity zažívalo i dítě a my, co jsme své dítě ještě vlastně neporodili, je již máme ! Již! A on je uvnitř nás. Nezáleží na vašem pohlaví, zda jste muž nebo žena – jedno dítě už uvnitř máte. A to je vaše dětská část, smyslově-emocionální část. Je to dítě, kdo vlastní naše „chce“. Když něco chceme, ale chápeme, že to není ve správný čas. Když něco chceme, ale nevíme co přesně. To vše je naše dětská část fungující uvnitř a každý se k sobě v této situaci chová přesně tak, jak se k nám v dětství chovali naši rodiče. Někdo si dopřává, někdo to zakazuje, někdo to toleruje a pak se zhroutí atd. Chcete být svým dětem dobrým rodičem? Pak nečekejte na narození dětí, ale začněte tím, že se budete chovat k sobě, k té dětské části sebe sama, tak, jak se chcete chovat ke svému budoucímu skutečnému dítěti. Vaše vnitřní dítě o sobě dá vědět, kdykoli zažijete jakýkoli pocit, když něco opravdu chcete nebo nechcete, začněte se sebou komunikovat jinak, než to dělali vaši rodiče v dětství a ne podle zažitého zvyku. A stejně jako píšou v knihách o dětské psychologii. Začněte naslouchat, naslouchat, dávat právo chtít, diskutovat, nabízet, uklidňovat, přijímat, motivovat, radit, jak se navrhuje v dětské psychologii Tajemství sebevzdělávání se kupodivu skrývá v knihách dětské psychologie. Právě tam už popisují spoustu rad a doporučení z různých stran, jak se chovat k dítěti různého věku, tak se pusťte do čtení a aplikujte informace na sebe, respektive na tu dětskou část sebe, která žije a bude ve vás žít do posledního vzdechu. Pokaždé, když zažíváte nějaké pocity, toto dítě ve vás promlouvá. Jak zřídka si ho v sobě všimneme a ještě méně často s ním na začátku opravdu komunikujeme. Proto věřím, že nikdy není pozdě naučit se být pedagogem aStojí za to se to naučit ještě předtím, než porodíte dítě. Porod je celkem jednoduchá záležitost. To může udělat každý, protože příroda to tak zamýšlela. Ale abyste se stali učiteli, musíte se to naučit, takže fráze jako „Až budeš mít vlastní dítě, budeš učit“ jsou zásadně špatné. Každý už máme jedno vnitřní dítě. Nezbývá, než se stát svým vlastním vychovatelem. Sami se rozhodnete, jak ho/sebe chcete vychovávat. A na tom závisí váš postoj k ostatním lidem obecně a ke svým skutečným dětem zvláště. Existuje fráze „Náboženství pro chudé v duchu“, která má zcela neškodný význam. Totiž, že náboženství je určitý soubor pravidel, zákonů, tradic a rituálů, a to vše by se mělo dodržovat a ne klást otázky. Je to tak, jak to má být. To je správně. To jsou hranice, které se staví pro někoho, kdo si sám hranice vybrat neumí V dětství dítě hranice nezná a podle toho se chová. Chce všechno hned, leze všude a všude, ptá se na všechno, co ho napadne. To znamená, že dítě cítí svobodu, vůli a nevidí hranice, neví, co se smí a co nesmí. Je to nemožné, protože následky mohou být nevratné. Dospělí se to již naučili vlastní zkušeností a snaží se dát dítěti hotový výsledek, krátké „ne“ Samozřejmě, že v nouzi není dost času a chuti vysvětlit, proč je to nemožné, co důsledky jsou. Úkolem je rychle odstranit nebezpečí z dítěte, ale takové situace jsou vzácné. Většina našich životů nepředstavuje bezprostřední nebezpečí. Následky se většinou dostaví až po nějaké době. A rodiče nedovolí, aby si dítě samo vyřešilo životní problém, ale rovnou mu dlaní odpověď. Dítě této odpovědi nevěří, protože to není jeho zkušenost. Ale není nám dovoleno dostat své krátké a drsné „ne!“ Takže se ukazuje, že hranice nám v dětství vytvářejí naši příbuzní, rodiče a blízcí. Tvoří se svým vlastním „měl by“, „musí“, „může“, „nemůže“. Dostáváme hotový výběh, jako zvířata, která se pasou na louce, jakousi chodbu, ve které se žije. A bohužel, tento koridor se svými hranicemi je obvykle mnohem užší, než by mohl být. Dá se říci, že nám jsou dány hranice v dětství s očekáváním, že vyrosteme a sami tyto hranice posuneme, rozšíříme. To se bohužel neděje. Na co si psychika zvykne, to se snaží zachovat. Je to jako příběh o slonovi, který byl jako dítě přivázán k pevnému, ale poměrně tenkému provazu na kolíku. A když slon vyrostl, mohl tento kolík snadno utrhnout, ale neudělal to, protože... Od dětství jsem byl sebevědomý a přesvědčený, že to není možné. Také vstřebáváme postoje a emocionální zážitky (obvykle negativní a bolestivé). A žijeme v souladu s těmito pokyny. A jakmile je někdo poruší, okamžitě se rozzlobíme nebo vyjádříme pasivní agresi ve formě zášti Zášť je, když se naše očekávání nenaplnila, když někdo neudělal, jak jsme chtěli nebo očekávali. Navíc, pokud to člověk slíbil a neudělal, tak považujeme za posvátnou věc se tím urazit. Koneckonců to slíbil a nesplnil, takže si pořizujeme vlastní „tak by to mělo být“. Jsme zavázáni všem, včetně nás samotných. Já musím, on musí, oni musí, svět musí. Chceme, aby bylo všechno tak, jak chci já, a nic jiného. Toto je druh Božího syndromu, kdy chcete, aby existovala všeobecná spravedlnost a vše bylo spravedlivé. Přitom si neuvědomují fakt, že na spravedlnost a poctivost je tolik názorů, kolik je lidí na zemi. Každý má svá pravidla a své představy o životě. A každý si chce vnutit svůj vlastní obraz světa. Když ne všichni, tak určitě příbuzní Dá se říci, že slovní spojení se slovem „musí“ je soubor pravidel, hranic pro ty, kteří se v každém okamžiku nechtějí, nevědí a nechtějí sami rozhodovat. čas, co budu dělat a co ne. Slovo „měl by“ je přítomno v řeči člověka, který je také slabý na duchu. Slabý v tom smyslu, že člověk nechce myslet vlastní hlavou, analyzovat důsledky a sám se rozhodovat, ale chce se spolehnout na pravidlo a právo zvané „tak to má být“..