Byla jednou jedna dívka Masha. Byla velmi malá a dívala se na svět doširoka otevřenýma očima. Každé stéblo trávy, každý okvětní lístek jí připadal jako zázrak zázraků. Jednoho dne ji ale rodiče vzali do lesa a nechali ji samotnou. To se rodičům občas stává. Prostě potřebovali pracovat. A také svůj vlastní prostor, který si neuměli vybudovat. Proto vzali Mashenku do lesa. Na přírodu. Mysleli jsme si, že to tak bude lepší. Ani jí neřekli pravdu, ale stejně to nemohlo být lepší. Chtěl jsem pořádně zavřít oči a dlouho nic nevidět. Ale pak začaly přicházet lesní příšery a bylo to ještě děsivější - Jdi pryč! - křičela, "No, prosím," prosila, ale ona sama neodešla. Rozhodl jsem se, že když pevně zavřu jedno oko a druhým se podívám na svět, nebude to tak děsivé. Tak žila Pro Mashenku bylo těžké být sama v lese. Každý den čekala na mámu a tátu, ale stále nepřicházeli. A přišly jen monstra. Byli jiní. Máša se naučila některé poznávat, zatímco jiné pro ni byly neznámé a nepochopitelné. Často měnili tvar a vzhled, takže si je dívka nemohla pamatovat. Někdy se monstra přiblížila tak blízko, že se dotkla Mashenky a dokonce ji popadla. V takových chvílích se dívka nejvíc bála! Schoulila se do klubíčka a nic kolem sebe neslyšela. Příšery jí něco zavrčely do ucha, ale Máša nerozuměla ani slovo, takže procházeli den za dnem, měsíc za měsícem. Máša se smířila se svým životem v lese. A na rodiče jsem čekal ze zvyku. Všechno by bylo v pořádku, ale pak jednoho dne potkala moudrého Ježka. Ve své době hodně cestoval a viděl mnoho opuštěných dívek. Bylo mu všech líto a pomáhal, jak mohl. Ale Mashenka mu připadala obzvlášť zvláštní: "Ahoj, děvče!" - řekl jí na první schůzce "Dobrý den," odpověděla dívka zdvořile a otočila se k Ježkovi. - Jsi moje nové monstrum - Ne, jsem jen Ježek - Kdo jsou Ježci? Žijeme v lese a sbíráme houby a lesní plody - Můžu se tě dotknout? - Mashenka se uklidnila, když se dozvěděla, že k ní přišel jen Ježek, a ne další monstrum. - odpovědělo laskavé zvíře. Dítě natáhlo ruku a dotklo se jeho měkké tlamy. Byla tak teplá a příjemná na dotek. Studený nos legračně cukal při nádechu a výdechu. Máša se dotkla zad a zakřičela: "Ach!" Ty to bolí! Pořád jsi monstrum - Ne, co to děláš! - zvíře přispěchalo, aby ji uklidnilo. - To jsou jen moje jehly. Takhle se chráním před predátory. Ale ke svým přátelům jsem laskavý a jemný. Tady se dotkni mého břicha A lehl si na záda a Ježek skákali a dováděli po mýtině celé hodiny. Stali se z nich nejlepší přátelé. Ježek naučil Mašenku různé hry a zábavu. Příšery se na jejich povyk dívaly závistivě. Ale už se neodvážili přiblížit Vedle ježka se už Máša nebála skoro ničeho. Ani ty příšery teď nevypadaly tak děsivě. Nakonec zavládla dětská zvědavost a začala se k nim přibližovat samotná Máša. Nejprve trochu blíž, pak ještě blíž. A nakonec se tak osmělila, že pozvala jednu z příšer, aby si hrála s ježkem. Zavrčelo a dívka se otřásla. Ale v příštím okamžiku si Máša uvědomila, že to byl jen řev radosti a s nadšením se oddala hře. A tak se postupně všechny příšery staly maminými přáteli. Naučila se chápat jejich vrčení a nakonec se dozvěděla, že jí nikdy nepřejí nic zlého, ale chtějí si s ní jen hrát. A někdy ji objali, když byla úplně osamělá. A Ježek se podíval na jejich nadšený povyk, usmál se a pomyslel si, kolik dalších dívek žije, aniž by věděl, že jejich nejlepší přátelé jsou velmi blízko...