Od autora: Závěrečná část deníku klienta psychoterapeuta. Bolest ze ztráty. Může pomoci psychoterapeut? Ustoupí bolest? Najde se smysl života? Existuje mnoho otázek, žádné odpovědi! 02.10. ráno jsem strašně spala. Šel jsem spát kolem třetí a kolem páté se mi o tobě zdálo. Pravděpodobně proto, že si pořád myslím, že bys mi měl zítra zavolat, byť jen na pár slov, ale udělá mi to lepší náladu, dokonce i pomyšlení na to mi udělá líp, a držím se toho. Pravda, jednou jsi slíbila, že zavoláš také večer a promluvíš si se svým manželem, ale nezavolala jsi. Omluvili se a řekli, že někdo vzal papír s mým telefonním číslem. Ale telefonní číslo mám na kartě. Předstírala jsem, že vám věřím, zvláště když jsem sama řekla, že nemá smysl volat manželovi. Vidíš, jak to dopadá: Podvedl jsi mě jednou nebo dvakrát, ale já tě podvádím mnohem častěji, takže mi nepřísluší, abych se urazil. Zdálo se mi, že jsem za tebou přišel, a ty jsi nebyl tak zaneprázdněný, ale právě jsi mi na své místo podstrčil nějakého kluka na stáži. Snažila jsem se s ním mluvit, ale najednou se mi tak špatně dýchalo, že jsem se probudila, ale sen pokračoval. Ležel jsem s otevřenýma očima, ale viděl jsem vaši kancelář, viděl jsem tohoto stážistu a viděl jsem svůj kámen na podlaze. Řekl jsem stážistovi o odpadkovém koši. Začal mi vysvětlovat, že je dobře, že se tolik snažím zadržovat své negativní emoce. Ale mýlil se. Pak jsem mu ze zášti vyprávěl o halence, jak jsem na ní viděl hnis a červy. A začal jsem se dívat na lucernu za oknem a usnul jsem. Také si pamatuji, že jsem stále přemýšlel: mám zvednout svůj kámen, ale zdá se, že jsem ho ještě nezvedl. Brzy na hřbitov. Musím se připravit, ale nemůžu vylézt z vany, sedím a píšu. Vypadá to, že bych nikam nešel, jen abych tu celý den seděl a psal. 03.10. ráno. "D*Artagnan najde mou paní." Pomůže mu nenávist a bolest ze ztráty.“ Pamatujete si tuto frázi ze „Tři mušketýři“? Dnes se mi něco honí hlavou. Takhle jsem se choval včera. Slíbil jsem ti, že se nerozpadnu, ale dopadlo to ještě hůř. Tak moc jsem se snažil ovládat, až si myslím, že jsem to přehnal. Všechno na hřbitově bylo velmi jasné a nádherné. Byl jsem tam s tátou, mámou, bratrancem a strýcem. Táta řekl spoustu dobrých, laskavých slov. Opět jsem nejdřív nepila, ale pak jsem neodolala. Ale přesto jsem trochu vypil, řekněme jednu sklenici. Pak odešli a já zůstal sám s Basyou. Nevěděl jsem, o čem s ní mluvit. Seděl jsem a mlčel. Mluvili jsme beze slov. Byla mi taková zima, i když mi táta nechal svůj svetr. Na hřbitově je vždycky zima. Moje sestra mi to vysvětlila. Pak přijela Julia a Denis (mají auto) a přivezli Pašu a Zinu (tchyni). Na hřbitově jsme s nimi nic neslavili. Cestou se Paša s matkou vyšli podívat na památky do nějakého obchodu. Ani jsem nebyl pozván. Ano, neměl jsem žádnou touhu, jen vztek. Zina dala na pohřeb 3000 rublů, ale můj drahý nenašel vůbec nic, protože zase měsíce nepracoval. Je dobře, že mi ředitel dal v práci deset tisíc, ale rodiče to měli. A byla jsem tak naštvaná na celou manželovu rodinu, že jsem to nevydržela a řekla, že budou dlužit peníze za pohřeb. Moje tchyně se zachichotala, řekla o mně a mých rodičích ošklivé věci a zmizela. A pořád jsme seděli, popíjeli a hádali se. Nebyl tam nikdo jiný: jen my, Yulka a Denis. 03.10. večer jsem to ještě nevydržel a dnes jsem za tebou šel, kam mám jít? I když mi někdy všechno, co děláme, připadá hloupé, pořád mi to asi pomáhá, protože se držím. Je zajímavé, že jsi mi tu halenku nevysvětlil tak, jak jsem si myslel. Právě jsi řekl, že to není dobré a že bys pak neměl nosit tuhle halenku. Ale já budu. Mam jí rád. Jen se pokusím nevidět na něm žádné červy. Ano, včera jsem se určitě choval špatně. Tak moc jsem se snažila nebrečet a nevyvolávat hysterii, že jsem se smála jako blázen a všem říkala ošklivé věci. Šokoval jsem lidi víc svým smíchem nežkdybych plakal, což ve skutečnosti očekávali. Teď jako obvykle sedím ve vaně. Váš lék jsem ještě nevzal. Bojím se, že se kvůli němu zase začnu smát, nebo, jak jsi slíbil, se mi bude chtít spát. A pořád se mi chce čůrat. Mimochodem, cestou jsem u vás koupil 1,5 kg banánů a už jsem je skoro všechny snědl. Koneckonců, řekl jsi, že tě banány baví. Vidíš, jak tě poslouchám. Ale bohužel ne vždy. Někdy se snažím, někdy ne. Jedna polovina se chce stát normální, veselá a veselá. A ten druhý jí to nedovolí. Jiný říká: "Ať jde všechno k čertu, je lepší zemřít, než si užívat života!" A někdy (ano, abych byl upřímný, často) ji poslouchám a poslechnu. Vyprávěl jsem ti dnes o své druhé polovině, ale tak mimochodem, a ty jsi byl stále tak zaneprázdněný mým odpadkovým košem, že jsi tomu nevěnoval pozornost, ale marně. Pokusím se vám to říct znovu v úterý, protože s tím je třeba něco udělat, stejně jako s kamenem a tankem. No, nyní jsou již prošlou fází. To nemůžeš, to nemůžeš. Jak si přeješ. Děkuji za křišťálovou vázu, kterou jste mi dnes dali během příštího sezení. Skryl jsem to hluboko ve svém srdci a nikomu o tom neřeknu. Ale teď je se mnou. Obsahuje mou víru, naději, lásku, mé štěstí. Teď ji budu vídat pořád: když se budu cítit dobře, tak ještě víc, když se budu cítit špatně. Dovedu si ji velmi dobře představit. A z nějakého důvodu jsou v něm dokonce květiny. Nemohu říci které, ale mám pocit, že existují, i když jste nemluvil o květinách. A nějak jsem si hned představil vázu s květinami, protože nemohla být prázdná. Proč je to tedy potřeba? Moc mě zajímá, co si o mně myslíte, co si o mně a mém „problému“ doopravdy myslíte. A pro mě je tak důležité, abyste upřímně řekli: „Ano, je to špatné. Nebo naopak dobře." Jinak mi říkáš jednu věc, ale myslíš jinou, a já to cítím. Ale často to dělám sám, takže opět není na mě, abych se urazil. Sám vám toho tolik neřeknu, ale teď už méně a méně. Teď říkám skoro všechno. Někdy prostě nevím, jestli mluvit o tom či onom. Ale když jen řekneš, otevřu všechny své podkroví a sklepy. Mimochodem, neptáš se. Všiml jsem si, že už mě televize vůbec nezajímá. Knihy – víceméně, ale pouze král. Čtu to pomalu, přemýšlím doslova nad každou frází a pamatuji si zajímavé myšlenky. Mimochodem, předloni jste se mě ptal na Kinga, abyste si, jak jste řekl, udělal názor na můj stav. O svých zjištěních mi ale nikdy nic neřekli. A mimochodem mě to zajímá. A mimochodem, proč jsi chtěl, abych ti zavolal zítra v pět? Takže se ti pořád nelíbil můj stav nebo co? Nyní si vezmu váš lék a uvidíme, co dalšího zajímavého mohu napsat. Po užívání léku píšu dále. Pohrával jsem si s ampulí - měl jsem s ní být drsnější. A pořád jsem se bál, že to neotevřem, a piloval jsem a piloval. Mimochodem, jsem zdravotní sestra civilní obrany. To vše nás učili v ústavu. A chodili jsme do nemocnic a dívali se přes skleněnou kopuli na operace. Pamatuji si, že některé dívky se cítily špatně a já jsem se díval. A obecně jsem vždycky chtěl být chirurgem. Ale moji rodiče jsou obchodníci. Proto mě dali do tohoto obchodního ústavu. Ne, dnes se mi nechce smát. Jen mám pocit, že mám potíže s psaním. Páni: Už nemůžu číst, co jsem napsal! Ještě vás chci poprosit, abyste předepsal něco od srdce. Bolí mě to tak často, že se s tím musím nějak vyrovnat. OK. O těch dnech. Zůstal jsem na té cestě (5 hodin), jel jsem s matkou z dači (autem, díky sousedům). A když jsem dorazil, to bylo vše. Čtyři dny si prakticky nic nepamatuji. ptám se svých přátel. A oni říkají: „Rozumíme všemu. Samozřejmě ses choval strašně. Ale rozumíme si. Tak se neomlouvej." Ano, pila jsem vodku, kouřila, poslouchala Basinovy ​​oblíbené písničky, válela se po zemi v hysterii a chtěla spáchat sebevraždu. Paša mi dokonce jednou zavolal sanitku. Dali mi injekci a odešli. A sanitka bylaprotože jsem ztratil vědomí. No, to se zase těžko píše. Je to kvůli vašim lékům. Samozřejmě mě to úplně táhlo ke spánku. Teď budu muset přestat. Toho jsem se bál. V mé hlavě je tolik myšlenek, ale cítím, že pro mě bude těžké je dát na papír. Takže teď půjdu spát. Mám potíže (naprosto) psát tyto dopisy. Nenávidím všechny, úplně a jednoduše. Všichni šli a Paša především. Mám takový problém psát tyto dopisy. Pasha mi je prostě fuk, šukej s ním. Moc se snažím vydržet, ale už to nejde. Pro dnešek musíme skončit. Přesto váš lék funguje. A i v této době... 04.10. Ano, váš lék je dobrý. Včera jsem usnula ve vaně s notebookem v rukou. Probudila jsem se ve 3 hodiny ráno a zalezla do postele. Pashka zase spí a nikam nejde, ačkoli se předevčírem chlubil kamarádům, že půjde do práce. Jak Jak! Jdu do práce. I když podmínkou je samozřejmě noční můra! I psaní je těžké. Večer půjdu do dače a vrátím se zítra. I když se v dači necítím moc dobře – vzpomínky a tak. Ale asi dopíšu svůj sešit. Samozřejmě se mi chce spát, i když jsem se v půl deváté vzbudil bez budíku. Ale musím do práce, jsem tam potřeba. A nemůžete sedět doma, dívat se na Pashkovu tvář a jen se rozčilovat. Jak mi onehdy řekl: „Pokud půjdu do práce, úplně se stáhnu a stáhnu do sebe. Budu tvrdě pracovat od rána do večera a přijdu domů spát." To bylo řečeno v tom smyslu, že se o mě nebude starat. Obecně občas umí pronést pompézní fráze, ale spíš se mi chce smát než plakat. 04.10. večer Tady jsem na dači. Je tu hezky, i když je zima. Jsem tu sám, můžu v klidu psát. Bylo příjemné dnes slyšet tvůj hlas, hned jsem se cítil lépe, jinak mi bylo špatně: bolí mě srdce, motá se mi hlava a celkově se třesu. Ale nemohl jsem ti to říct po telefonu, protože můj semiš seděl naproti. A opravdu se ti chtělo plakat. Řekl jsi mi, abych udělal všechno, o čem jsme mluvili, abych to zkusil. A včera jsem byl v takovém stavu, když jsem k vám přišel, že jsem ničemu nerozuměl, co bych měl zkusit udělat, upřímně. Tolik jsem se třásl, byl jsem tak hysterický a ty jsi mi pořád vyčítal. Není to moje chyba, že všechno dopadne špatně, i když se mi zdá, že mi to pomáhá. V úterý mi budeš muset všechno znovu vysvětlit. Byl jsem v tak polomdlobě, že si skoro nepamatuji, co jsi mi řekl a hlavně proč. Soči, moře je dobré, ale co potom? Požádali jste nás, abychom brali naše hodiny vážně, a já jsem se začal smát jako blázen, i když nevím proč. Je to jako v jedné básni: „Věřím ti i nevěřím. Vy sám mi pomozte uvěřit...“ Někdy se mi zdá, že děláme takové nesmysly. Ale opravdu chci věřit, že to všechno je správné a úžasné. No, který normální člověk by si představil tento hloupý kámen a hodil vám ho na podlahu? Ale na druhou stranu vidím tento kámen. A tady máme takový boj mezi rozumem a city, mezi vědomím a nevědomím a ani nevím co s čím. Někdy to prostě odmítám přijmout a vnímám to tak, jak chcete. Teď se dívám na film "Brácha". Je mi samozřejmě líto Bodrova, je mi líto všech lidí, kteří nás v nejlepších letech navždy opouštějí takoví blízcí. A teď pláču kvůli Basovi, kvůli Bodrovovi, kvůli dětem, jejichž hroby jsem viděl na hřbitově. Je to tak kruté. Bůh by to neměl dělat. Pro toho, kdo zůstává, je to vždy těžší. Když Basya odešla, ztratil jsem všechno. Tento život bez ní nemá smysl, nemá smysl naše činnost, ve které jsme nikam nepokročili. Když byli 40 dní do večera všichni „hosté“ připraveni k odchodu a dokonce s nimi byl i Pashka, řekl jsem jim: „Do prdele! A byl jsem ve stejném stavu, ve kterém jsi mě viděl, když jsi za mnou přišel poprvé. Také jsem si lehl na pohovku a nechtěl jsem s nikým mluvit, ani na nic myslet. Jen jsem si myslel, že se všechno vrátilo, jako bychom se celý měsíc neviděli.Nepokoušeli jste se nic dělat. Nevyšlo to. Když jste se mě na poslední schůzce zeptali: zkusím to, chci se posunout dál, pokusím se všechno změnit k lepšímu? – Samozřejmě jsem odpověděl: ano. Ale to jsem si nemyslel. Ano, pravděpodobně nespáchám sebevraždu, ale myslím, že stejně umřu melancholií, bez ohledu na to, jak pompézně to může znít. Půjdu do Basyy, protože na mě čeká. Je tam beze mě studená a vyděšená. A já jí musím pomoci, obejmout ji a zahřát. A budeme spolu, jako předtím a navždy. Už mě nebaví bojovat s tím, co nechci. Je to jako naposledy, když jsem vás navštívil ve čtvrtek: tak jsem chtěl vyvolat skutečnou hysterii, doslova ano, mlátit hlavou o zeď, rozbít svůj pohár. Ale zase jsem se, i když s obtížemi, ovládl. za co? Proč nemůžu být slabý, proč bych měl být silný? Kdo to řekl? Kdo mě nutí se takhle šikanovat? Asi před devíti lety jsem měl nádor. Vystřihli mi to. Ale myslel jsem, že teď nebudu dlouho žít. A pořád jsem si říkal: jak Basya beze mě přežije? Ale nikdy mě nenapadlo: co bych si bez ní počal? Asi proto jsem měl vždycky rád horory a podobně o posmrtném životě a duchech. A s Basyou jsme dokonce probírali, jak vyslat jakýsi signál z onoho světa, když jeden z nás (ale já! já! ne ona!) náhle zemře. Nějak jsme ale nestihli nic vymyslet, což je škoda. Za oknem prší a pláče se mnou. Venku je tma stejně jako v mé duši. Od tohoto života už neočekávám nic dobrého. Možná, že kdybych alespoň trochu věřila Pašovi, že se změní, že bychom se mohli stát lidmi a vzít si dítě z dětského domova, že bychom mohli být stále šťastní, možná by mi to dalo sílu lpět na životě. S Pašou se to ale ukazuje jako naprostý nesmysl. Celé ty dny jsem se tolik snažila se s ním sblížit, vysvětlit mu, co je dobré a co špatné, a jak se mohu alespoň pokusit vše napravit. Ale nic z toho nebylo. Bůh bude jeho soudcem, ale já si nad tím myji ruce. Teď půjdu spát a představím si, že jsem na tvém křesle. To je asi jediná věc, která mě v tomto životě dokáže bavit. Sám vidíš, že tě špatně poslouchám, jsem škodolibý a všechno beru nepřátelsky. Ale odpusť mi. Snažím se ze všech sil, ale moc mi to nejde. 05.10. ráno No, zase jsem se strašně vyspala. Ano, teď snad každou noc mám pocit, že skoro nespím. Probouzím se z nočních můr, které si nepamatuji, ale jsou takové, že je lepší se skutečně probudit. Pravda, někdy se probudíte a noční můra pokračuje. Asi se tomu říká: duše bolí. Dnes večer jsem si na něco vzpomněl. A znovu, je těžké vysvětlit jak, ale noční můra byla skutečná. Šel jsem spát, trochu si s tebou povídal a myslel jsem, že už usínám. A moje postel je u okna a já ležím hlavou k oknu. Ale najednou se všechno začalo točit, vítr se zvedl, začal mi foukat do obličeje a táhnout mě zpátky z okna. Jenže tam už nebylo okno, ale něco mnohem horšího. A nemohl jsem odolat. Ale pak jsem uviděl Basyu, ale ne živou a skutečnou, ale spíše jako ducha. A měl jsem oči otevřené, protože jsem se lekl své další noční můry a probudil jsem se. Ale stále jsem byl vtahován dovnitř. A vítr se rozdělil přímo nade mnou. A jedna jeho část se mě pokusila odtáhnout pryč a druhá napadla Basyu. A řekla: „Neboj se, mami, já tě zachráním. Dejte mi svá pera! Ale mé ruce ležely na kolenou a vítr a něco jiného mi bránilo je zvednout a natáhnout k Basyi. A strhal jsem je prst po prstu a podíval se Basyi do očí. A ona se na mě usmála a natáhla ke mně ruce a vítr pořád foukal a snažil se nás od sebe odtrhnout. Ale nakonec se naše ruce pevně sepnuly, přitáhla si mě k sobě a vše se uklidnilo. Vítr utichl, ležel jsem klidně na posteli, která se už netočila a Basya se roztála. Dlouho jsem koukal do tmy, kde ještě nějakou dobu zůstávala bílá, ale už se ode mě vzdalovala. A pak jsem dostal strach, i když teď jsem se měl bát? Myslím, že tento sen, nebo jak to nazvat, mi byl seslán kvůli mé dekadentní náladě. Nemůžeš ztratit srdce, musíšvydrž a Basya mi pomůže, protože bude vždy se mnou. No, budeš to muset zkusit. Koneckonců, býval jsem na tom ještě lépe, ale v poslední době jsem trochu flákal. Pravděpodobně tomu „pomohlo“ těch 40 dní, kterých jsem se tak bála a chtěla jsem to co nejrychleji zvládnout, a skutečnost, že jsme se začali vídat méně často. I když chápu, že je to nutné, nemohu nyní s vámi jít ruku v ruce celý život. A to, že jsem v Pašu ztratil naději, že to spolu zvládneme, a koneckonců i to, že čtu Krále. Asi jsem si nevybrala moc dobrou knihu. Tady je ta předchozí - "Rose Madder" byla lehčí, o silné ženě, a dokonce s dobrým koncem, který je u Kinga vzácný. A tahle, „Insomnie“, je prostě hrozná. Je těžká a tmavá a tak tlustá a já se zatím dostal jen doprostřed. A ona, dalo by se říct, je skoro o ničem. Řekněme, že je těžké, téměř nemožné, aby se člověk vyrovnal sám se svými hroznými problémy. Nikdo mu ale nemůže a nechce pomoci. Už jen proto, že každý má své problémy, a také proto, že nikdo nechce a nemůže pochopit druhého člověka. A ne vždy ten člověk sám bude chtít a bude moci druhému zcela důvěřovat. A tak vy a já skončíme s takovým nesmyslem kvůli mé vině. Tolik ti chci věřit, opřít se o tebe, ale zároveň se bráním a odstrčuji ruku, kterou ke mně natahuješ. Musím se k tobě držet všemi rukama, nohama, dokonce i zuby a děkovat Bohu, že tě mám. Ostatně ostatní v podobné situaci nemají nikoho poblíž. Nikdo, kdo by naslouchal, chápal a pomohl najít cestu ven. To je pravděpodobně důvod, proč si lidé začínají psát deníky. Ne z dobrého života, ale z toho, že se nemají s kým dělit. A jak jinak nazvat to, co teď dělám? Ano, toto je můj deník a obsahuje mé nejtajnější myšlenky, o které nemám čas nebo se s vámi nechci podělit. Možná bych vám to měl dát k přečtení na znamení smíření a slibu, že se teď budu chovat dobře? Koneckonců, Basya mě dnes večer vytáhla, nechce, abych zmizel. Chce mě vidět silného, ​​rozumného, ​​veselého a laskavého - tak, jak mě milovala. Pro začátek to teď vezmu a přečtu si váš tréninkový dokument. Protože ji nosím s sebou a četl jsem ji maximálně šestkrát. Je dobře, že jsem tentokrát šel do dače, i když jsem nechtěl. Zde jsem pro sebe (nebo v sobě?) našel více síly vydržet. Teď půjdu a půjdu na to místo a poděkuji Basyovi. Kdybych tentokrát zůstal doma, a dokonce i s tímhle podivínem, od kterého slyším jen ošklivé věci (stihnul mi tucetkrát říct, ať vypadnu z jeho domu na 40 dní), určitě bych se znovu opíjel a nic dobrého by z toho nevzešlo. Ano, abych byl upřímný, za posledních deset dní jsem ztratil hodně půdy – mentální i fyzické. Přestal jsem normálně jíst, normálně spát, hodně mě bolí srdce a pil jsem mnohem víc vodky a častěji, než jsem ti řekl. Když předěláš ten slavný výraz, pak jsme ty a já udělali dva kroky vpřed a já pak jeden krok vzad. Je dobře, že je jen jeden. A ten deník, když se podíváte na datum (24. září), tak jsem si začala psát, když mi začalo být hůř. Pořád prší. A husy pořád lítají po obloze, taková fešák! Létají v sudých trojúhelnících za svými vůdci a křičí tak sladce, až to bolí. A já sedím na verandě a kouřím cigaretu za cigaretou a nadávám si za všechno, co jsem v posledních dnech udělal. O čem bych ještě chtěla napsat, abych nezapomněla? Stručně řečeno, jinak nezbývá dostatek místa. Na samotném pohřbu jsem se choval, dalo by se říci, slušně. Po 4denním flámu a neustálé hysterii jsem se dokázal dát dohromady, i když jsem špatně viděl. Jak mi později řekla moje sestra: bylo děsivé se na to dívat. No, v kostele jsem třikrát omdlel. Říkají, že mi kněz přinesl čpavek a židli, ale to si nepamatuji. Na samotném hřbitově jsem se také jednou rozplýval. Ano, v kostele, vzpomínám si, jsem si pořád říkal: proč na ni dali tolik základů a prášku? A také jsem si myslel, že se tu všichni sešli, aby ji viděli v rakvi,abych se ujistil, že je mrtvá, a už jsem ji pohřbil před 4 dny tam na dálnici. Nepamatuji si, jak jsme potom seděli u stolu. Prý jsem normálně seděl, dokonce mluvil, pil vodku a neustále omdléval. Odnesli mě do postele, ale já se zase vrátil. Do noci jsem se vyspal dost. Yulka a Kuzmin (také naše kamarádka) se rozhodli zůstat s námi celou noc a seděli v kuchyni. Tak jsem s nimi luštil další křížovky a pak jsem se vrátil do postele. Ráno se mi samozřejmě udělalo špatně. Chtěl jsem pít nebo se otrávit, nebo obojí. Yulka mě následovala, vzala krabici s léky a zahodila ji a nenechala mě pít. Pořád říkala, že nejdřív musíme počkat na doktora, táta ho brzy přivede. Přátelé také přicházeli a odcházeli a se všemi jsem si musel povídat a smát se. A byl jsem tím vším tak otrávený, a pak ses objevil ty a já už prostě neměl sílu. Pamatuji si, že jsem ti řekl pár laskavých slov o tvé práci, řekl ti, jak jsem seděl s Basyou na cestě a pak jsem si lehl a málem jsem omdlel. Ležel jsem tam, něco jsi říkal, ale neslyšel jsem tě. A zdálo se mi, že konečně umřu. Bylo to dokonce dobré. Pak jsi požádal o povolení jít na záchod a já jsem si pomyslel: "Jo, běž si na mě stěžovat." Ale bylo to tak. Yulka mi nedávno řekla, že už nevíš, co se mnou dělat, a chceš odejít, protože, jak vidíš, jsem nenavázal kontakt. A Yulka vás přesvědčila, abyste to zkusil znovu, i když možná zveličuje své zásluhy. Nebo jsi mi tento čtvrtek lhal, že jsi vůbec neměl v úmyslu mě opustit? Pak se vše nějak zlepšilo. Z principu jsem si řekl, abych si dal skleničku, i když jsem nechtěl. A pak mi dovolila dostat injekci. Což mě ovšem neusnulo, i když jsi mi to slíbil, ale naopak potěšilo a dal se do řeči. Soused v dači právě přišel. Říká: nechtěl bys jít nabrat pitnou vodu (v zahradnictví se porouchal vodovod)? A říkám, že brzy odcházím, budu jen čekat na matku. A tady stojí, klábosí a přesvědčuje ho, aby daču neprodal. A já odpovídám: kdo to teď potřebuje? Pak začal mluvit nejrůznější nesmysly: že život neskončil, že všechno je ještě před námi. Ano, je to hrozná tragédie atd. A já stojím, usmívám se na něj a přemýšlím: jak jsem z tebe unavený, kdy zmlkneš? A představuji si tebe na jeho místě, abys nevybuchl a neřekl mu ošklivé věci. No, co mohu dělat, když jen můj lékař ví, co a jak v této situaci říci! Všichni lidé jsou velmi netaktní, ale to není ze zlomyslnosti. Yulka se 40 dní opila a vztekla mě. A také jsem ji musel utěšovat, dokonce pomocí některých vašich technik. Nic nevyšlo. Obecně je pro mě samozřejmě docela obtížné komunikovat s lidmi. Zpočátku prostě nebyla síla. Teď víceméně, pokud mě opravdu nezačnou otravovat. Tak jsem mluvil se svým sousedem, ale stále jsem nezůstal v dači a šel domů. Kdyby nebylo volné místo ve vlaku, nevím, co by se se mnou stalo. Mám pocit, že se celý třesu, hlavně ruce, a nemůžu nic dělat. Teď jsem zpátky ve své oblíbené koupeli. Zde jsem si znovu přečetl svůj a Basyin oblíbený příběh ze sbírky hororových filmů „Dětské hry“. Líbily se nám tam všechny horory, ale "Pumpkin" obzvlášť. O dívce, která na konci vytáhne svůj velký nůž, aby pobila celou třídu. A poslední řádek (mimochodem v hororových filmech je poslední věta obvykle vždy nejdůležitější a nejděsivější): "Můj oběd a večeře," řekla, "moje večeře a snídaně." Tato fráze vám nic neříká, ale Basya a já jsme ji rádi opakovali, přiměřeně a nevhodně. Ona a já, jen my dva, jsme věděli, o čem mluvíme. Nyní je toto tajemství pouze moje, jako mnoho jiných, pouze moje. Srdce mi puká a nedá se s tím nic dělat. Basyu nelze vrátit zpět. Nyní je buď šťastná v nebi, nebo se proměnila v nic. V každém případě už se jí tento život netýká a netrápí. Ale zůstali jsme, zůstal jsem sám, bez své dívky. A bolí mě to. Nechci a nemohu uvěřit, že jsem ji navždy ztratil. To je tak divoké, tak nemožné a nespravedlivé. žil jsem.