Proč potřebujeme myšlení a dovednost konstruovat logicko-verbální definice? To, co se v přísném jazyce struktury nazývá verbálně-logické myšlení, se v psychoanalytické terapii nazývá symbolizace a mentalizace: „Sekundární symbolizace se odehrává prostřednictvím řeči terapie." Symbolizace je důležitou součástí přisvojování si zkušenosti. (primární symbolizací jsou obrazy traumatu uložené v systému kódování BSZ) Co je mentalizace? Toto je proces v naší psychice, kterým dáváme význam tomu, co je explicitně a implicitně spojeno s námi a s druhými lidmi, pokud jde o subjektivní stavy a duševní procesy (chce, potřeby, pocity, myšlenky atd.). nemožné bez dovednosti testování reality, ale tato dovednost může být zkreslena typem myšlení Abstraktně-figurativní myšlení (včetně magického a náboženského) dovede člověka do slepé uličky. Co je dokonalost, ideál, Bůh? Toto je iluze myšlení, a to individualizované. Člověk je odchylka, odchylka od identity. Jak říkáte někomu, kdo nerozlišuje bytí od myšlenky bytí? Šílený. Co se stane s člověkem, když sníst banán a přemýšlet o jeho snězení je pro něj totéž? On umře. Bude odmítnut evolucí. Proto je důležité, aby se člověk naučil spojovat imaginární a skutečné a Parmenides to pochopil jako první. Parmenides – Eleatský filozof, který žil před 25 stoletími „Stav těch, kteří vidí a slyší, ale nemyslí, je horší než těch, kteří nevidí, neslyší, ale myslí. Nemyslící lidé nemohou žít ani týden bez vnějších dojmů – šílí. Není tu jídlo pro jejich duši. Ale myslící člověk - vezmou ho z cely a on řekne: "Počkejte, ještě jsem o všem nepřemýšlel." Příklad: jeden z Decembristů strávil 20 let na samotce - tam ho zapomněli. Ale nezbláznil se - přeložil Bibli do různých jazyků - ponořil se do myšlenek jeho báseň „O přírodě“ je plná nejjemnějších filozofických myšlenek Podle Parmenida jsou zdroje názorů: „oči, které vidí nic“ „uši plné hučení“ – každý může přijít a vrazit do nich svůj názor „Nenech tě zažitá síla zvyku myslet očima, ušima a jazykem.“ O tom, co vidíme, slyšíme, o čem mluvíme, všechny názory dávají pouze „obraz světa“ – vzhled světa – svět oddělený od toho myslícího. Názory nám říkají, jak se svět jeví, jeví a není. „Opustit názory, tzn. to, co si pamatuješ, je někoho jiného a ze zvyku to opakuješ a zažíváš to sám s logy, se svým rozumem.“ Co děláme v terapii? Svou myslí zažíváme názor, že traumatizovaná esence člověka za určitých okolností přijímala jako „obraz světa“, byla sice výsekem reality, s útržky osobností, vjemů a pocitů, ale v minulosti. To není obraz světa, svět není takový, není statický. Trauma je fragment reality, ale ne celá realita. A někdy v traumatu – v mentální realitě – člověk prožívá svůj život, obnovuje spojení mezi symbolem, významem a myšlením v kontextu reality, toho, co se děje tady a teď.