Než přejdu k věci, rád bych trochu zaspekuloval na téma našich zkušeností. Čím jsem zkušenější, tím méně informací potřebuji k rozhodnutí v dané situaci. Vezměte si například zkušeného řidiče, který řídí auto v hustém dešti. Viditelnost je prakticky nulová, ale stále pokračuje v jízdě a soustředí se pouze na přerušované čáry značení a zastávky vozů vpředu. Řidič dorazil na místo určení – cíl byl splněn. Nebo si vezměte jinou situaci: zaměstnanec v kanceláři, když vidí náladu šéfa, pochopí, že je lepší se na něj obrátit s jeho žádostí příště. Druhý den je jeho vedoucí v dobré náladě, zaměstnanec se rozhodne obrátit se na něj se svým požadavkem a dostává kladnou odpověď – cíl splněn. Ale kdyby všechno v životě bylo tak jednoduché a jednoznačné. Například pracovník v kanceláři nedokáže odhadnout náladu svého šéfa a místo toho, aby to šel zjistit, rozhodne se počkat na lepší čas a nakonec propásne příležitost svůj problém vyřešit. A řidič vozu se rozhodl pro změnu jízdního pruhu a veškerou svou pozornost nasměroval do zpětného zrcátka v domnění, že vůz vepředu bude pokračovat v pohybu stejnou rychlostí, ale v díře zpomalil a došlo k nehodě. Ve svém vývoji stále více spoléhám na své zkušenosti, zanedbávám kontakt, chápu, že to není nutné a je to ztráta času. Postupně se spoléhám pouze na své domněnky a jimi nahrazuji kontrolu reality. To je past mé zkušenosti, do které padám životními potížemi, které se mi dějí. Mé vnímání se stává projekcí mé životní zkušenosti do nadcházejících událostí. Tímto způsobem se vytváří mechanismus pro přerušení kontaktu s realitou zvaný „projekce“. Protože již není potřeba ověřovat realitu, obdarovávám tuto realitu svými zážitky, v jiných začínám vidět sebe, ostatní se stávají mými projekcemi. Okolní realitu posuzuji podle sebe, jsem-li chladný a smutný, pak by měli být chladní a smutní i ostatní. Rozvoj takové „zkušenosti“ nutí člověka stáhnout se do sebe a omezuje jeho chování. Vztahy s takovým člověkem jsou traumatické, což ho dále vede k osamělosti. Cesta z toho je velmi jednoduchá. Neměli byste tolik šetřit čas. Vyplatí se dovolit si při rozhodování chvíli počkat a zpochybnit realitu. Ale než začnete zpochybňovat realitu, stojí za to vybudovat kontakt se sebou samým, ale jak to mohu udělat, když jsem zvyklý promítat své pocity na ostatní. Odpověď je jednoduchá: vezměte si za své pocity, řekněte „já“ a ne „ona nebo vy“. Změna tohoto zvyku bude trvat déle než jeden měsíc a nebude to snadné, ale je důležité. Bez takových změn zůstanu uvězněn ve své zkušenosti. A když k tomu přidáte praxi pozorování svého dechu a vedení deníku pocitů, pak k úspěchu není daleko, hlavní věcí je neunavit se chválit se za každý krok, který uděláte na cestě k dobývání a nalézání své pravé já!