Od autora: Pokud chcete získat více informací na toto téma, napište mi domů-zlv@ Vše, co má začátek, má i konec. Všechno, co se narodí, musí zemřít. Ve střídavých cyklech Bytí a Nebytí náš Vesmír ožívá a rozpouští se v Nebytí přesně stejným způsobem, jakým se člověk rodí a umírá. Toto je zákon, kterému se podřizuje vše v našem vesmíru. Ale myslíme na to, když ztratíme své blízké? Samozřejmě že ne. V tuto chvíli nás navštěvují úplně jiné myšlenky. Prožíváme smutek a noříme se do utrpení. Zpočátku je to šok, že ten člověk je pryč. Toto je bolest ze ztráty, tento pocit naprosté bezmoci před nevyhnutelností osudu. Pak přicházejí sobecké myšlenky: „A co já teď? Jak žít dál? Jak žít bez něj nebo bez ní...? Život ztratil smysl, zastavil se...“ A později začínáme trpět pocitem viny, protože jsme během života nevěnovali patřičnou pozornost svým blízkým: málo jsme se starali o rodiče, dávali málo lásky naše děti, ale dělaly mnoho nároků, neměly čas říkat správná slova, nedělaly, co mohly atd. Výsledkem jsou psychické a zdravotní problémy. A to je již vzorec našeho pozemského života, generovaný naším sobectvím a nevědomostí. Koho je nám tedy v takové chvíli více líto? Vy nebo ti, co odešli? Není pochyb o tom, že odpověď přijde se značným překvapením a dokonce rozhořčením - "Samozřejmě, ti, kteří odešli." A když jsme úplně upřímní? Rodiče nás milovali, měli jsme za kým přijít v těžkých chvílích, byli nám oporou, oporou. Ospravedlnili nás, pochopili a odpustili nám. Dali nám sebevědomí. Teď jsou pryč. Kdo je nahradí? Bylo to naše dítě, které jsme milovali, byli hrdí na jeho schopnosti a talenty, radovali se z jeho úspěchů, měli naděje, byli pro něj autoritou a byli na to hrdí, cítili jeho lásku, úctu a náklonnost. Věděli jsme, že nás potřebuje. Jaké by to teď bylo bez toho všeho? A ať to pro mnohé zní jakkoli rouhavě, z velké části trpíme především tím, že s odchodem našich blízkých ztrácíme radost a potěšení z komunikace s nimi, ztrácíme jejich lásku. Ztrácíme duševní a možná i materiální pohodlí, měníme své postavení, přestáváme být ve svých očích významní a na oplátku často získáváme bolestivý pocit viny. S odchodem blízkých se naše vlastní životy dramaticky změní: jsme sirotci, jsme sami, jsme ponecháni bez podpory, nechápeme, proč to potřebujeme a jak s tím žít? A je to pro nás nesnesitelně těžké, je nám to velmi líto... bohužel, ale hlavně kvůli sobě. Ale zpravidla si toho nejsme vědomi. Truchlíme sami nad sebou a nad tím, co odešlo z našich životů spolu s blízkými, ale je těžké si to přiznat. Je to naše Ego, které trpí, protože bylo zbaveno toho, co je nezbytné a známé. A v takových chvílích člověk nejen truchlí nad svými ztrátami, ale také po kontaktu se smrtí blízkých zažívá strach z nevyhnutelnosti a svého konce. Jeho strach z neznáma z toho, co je tam venku za životem, zesílí. Lidé, řeholníci, věřící doufají v nebe pro sebe a své blízké, modlí se za spásu duše zesnulého a pokorně sklánějí hlavu před nevyhnutelným „Bůh dal, Bůh vzal“. Pro ateisty je to v takových chvílích těžší. V jejich myslích neexistuje ani peklo, ani nebe, neexistence a úplné rozpuštění za hranicí života. Jak se postavit k odchodu blízkých, jak přežít tuto chvíli, abychom se neponořili do nekonečného utrpení, aby to bylo smyslem života, neztratili zájem o vše, co je kolem, nestali se tělesně postiženými, ne být skleslí z pocitu viny, že už to nemůžeme odčinit? Rodiče, kteří přišli o syna, který se dostal do kriminální historie, o jehož život se dříve příliš nezajímali, mu na hrob postaví drahý pomník, každý týden přijíždějí a nosí květiny už několik let. Ale necítí klid ani úlevu. Jak být? Co když přijmeme myšlenku, že život na Zemi smrtí nekončí? Ne